Zdravím, jmenuji se Jan Šmídl.

Je mi 22 let a pracuji jako IT konzultant ve firmě zabývající se tvorbou softwarových aplikací.

Už to bude 11 let, co jsem poprvé podlehl kouzlům počítačů. Tento neopomenutelný společník lidí 21. století mě doslova učaroval. Začalo to nevinně – pasivním hraním her, později se ale projevila má touha po poznání a zvědavost vyhrála nad leností. „Jak něco podobného vytvořit? Proč je tohle takhle a támhleto jinak?“ Myšlenky mi proudily hlavou. Tento úvahový tok mi však na nějaký čas pozastavil vážný zdravotní problém…

Kromě počítačů jsem přímo hltal sérii Bondovek, hrál jsem si na tajného agenta, přičemž jsem netrpělivě čekal na závěrečnou frázi titulků „James Bond will return“ a přestavoval si svou budoucí kariéru v Útvaru rychlého nasazení. Jako snad každý malý kluk jsem hrál fotbal. Ještě dnes, když si na ta léta strávená na fotbalovém hřišti vedle sídliště, kde jsem s mamkou a bráchou vyrůstal, vzpomenu, cítím tu palčivou bolest rozedřených kolen a chuť trávy v puse, přesto to bylo nádherné. Kdyby nepřišel úraz, třeba bych se dál věnoval fotbalu, tak ale známe to „Mohl jsem být bůhvíkde, dělat bůhvíco…“

Po operaci ke mně přišel lékař s verdiktem, že na fotbal (a vlastně na jakýkoliv jiný sport) si na celkem dlouhou dobu budu muset nechat zajít chuť. To pro mě – hyperaktivního šílence, byla vcelku rána. Ale kvůli (možná díky) tomu jsem se dostal k programování. Měl jsem dostatek času (jelikož pohybové aktivity mi byly rázně zatrhnuty). Tak jsem začal koukat na různá videa, tutoriály a lekce, jak to udělat, aby mě ta krabice plná součástek začala poslouchat.

V šesté třídě to pak nastalo, moje první hodina informatiky, pln očekávání, dotazů a poznatků jsem zasedl k počítači… Po prvních pěti minutách se rozpadl sen o kvalitním poznání na těchto hodinách. Očekávání se vytratilo a otázky jsem v sobě raději udusil. Úroveň výuky byla k pláči, takže jsem se musel v tomto oboru vzdělávat sám.

Když jsem se tak po absolvování přijímacího řízení dostal na SŠAI Weilova, byla to úleva, konečně informatika na úrovni. Ale také jsem pochopil, že pouhá školní výuka nestačí, nejdůležitější je samostudium.

Po úspěšném složením maturitní zkoušky jsem nastoupil na ČVUT. Studia jsem ale posléze zanechal kvůli dobré pracovní příležitosti, která se mi naskytla.

Nyní ve firmě pracuji již druhým rokem, práce je to skvělá, baví mě, ale mým snem vždy bylo postavit se na vlastní nohy a možná právě tohle je začátek…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Souhlasím se zpracování osobních údajů pro marketingové účely.

Informace o ochraně osobních údajů